Žužu test vyvolal na konci šedesátých let poprask. O co šlo? Vědec ze Stanford University, Walter Mischel, postavil skupinu předškoláků před jednoduchý úkol: nechal je v místnosti samotné s kouskem žužu, a odešel. Předtím dětem ale řekl, že ti, kdo vydrží pochoutku nesníst, než se vrátí, dostanou po jeho návratu ještě jednu dobrotu. Tedy, děti mohly sníst jeden bonbon hned, nebo si počkat na dva.

Po pár letech se pak pan Mischel vydal zjistit, jak se „jeho“ dětem daří. Asi vás nepřekvapí, že úspěšnější v životě byly ti lidé, co si jako děti vydrželi na odměnu počkat: v průměru měli vyšší vzdělání i větší plat. Mischel tak načrtl paralelu mezi dětským sebeovládáním, a pozdějším úspěchem. Z toho by vyplývalo, že sebekontrola je klíčem k úspěchu.
 
Přednedávnem vědci test zopakovali, ale tentokrát s dětmi ze širšího socioekonomického pozadí. Přišli na zajímavou věc. Ačkoli sebekontrola byla důležitá, tak výsledky testu se daly vysvětlit i jinak: děti, které vydržely čekat, byly většinou z vyšších vrstev a měly vzdělanější rodiče, zatímco ty, které daly přednost jednomu bonbonu bez odkladu, byly jejich pravým opakem. Co z toho plyne? Že možná, že za rozhodnutím teď-později nebyla jen sebekontrola, a že i pozdější kariérní úspěch tak možná vyplývá z něčeho jiného. Konkrétně, že dětské chování je často určeno tím, co vidí doma. Pakliže žijí v dostatku, tak jsou zvyklé, že slíbená odměna přijde. Naopak školáci z chudších vrstev často vidí, že to, co mají slíbené, nedostanou. Mají-li tedy možnost okamžité jistoty, sáhnou po ní.
 
Co nám to říká o pozdějším úspěchu? Že i když pevná vůle je důležitá, tak stejný význam má i víra v to, že naše odříkání bude později odměněno. Pokud chceme být ve svém životě úspěšní, musíme se naučit věřit tomu, že to, co děláme nyní, povede k výsledku a že budeme po zásluze odměněni.